V originále
Studie analyzuje personální politiku císaře a krále Viléma II. v německých a pruských politických institucích, popisuje její nejzávažnější události, jejich okolnosti, hledá hlavní aktéry jednotlivých jmenování a zkoumá otázku, kdo se o klíčová personální rozhodnutí zasloužil. Dochází k závěru, že personální politika v konstituční německé a pruské monarchii představovala kombinaci zásad monarchistického a demokratického vládního systému. Ústřední roli v ní hrál panovník, jeho nejbližší poradci a představitelé správy a méně již politických stran. V konstitučním Německu bylo obsazování nejvyšších úřadů za vlády Viléma II. zásadně ovlivněno představiteli tzv. liebenberského kruhu, neformálního seskupení kolem císařova přítele Eulenburga. Analýza koresponcence Eulenburga s panovníkem a dalšími politiky, stejně jako analýza zpráv rakousko-uherských diplomatů prokázala, že Eulenburg zásadním způsobem ovlivnil v letech 1890-1900 výběr nejvyšších německých úředníků. Umožnilo mu to důvěrné přátelství s panovníkem. Namísto konzultací s představiteli politických stran dával císař přednost vlastním – často impulzivním – rozhodnutím nebo jednání s Eulenburgem. Studie prokázala, že poslední německý císař byl schopen vykonávat svá prerogativa a povinnosti pouze limitovaně a nebyl stavu skutečně řídit personální politiku. Po Eulenburgově odchodu od dvora se již žádnému dvořanu či politikovi nepodařilo navázat s císařem blízký přátelský vztah. Po odstranění liebenberského kruhu se uvolnil prostor pro ovlivňování císaře ze strany dvorského doprovodu a armádních špiček.
Anglicky
The study analyses the personal politics of the emperor and king Wilhelm II. in the German and Prussian political institutions, it describes its main events, its circumstances, it searches for the key participants of each naming and it looks into the question, who was responsible for key personal decisions. It comes to a conclusion that personal politics in the German and Prussian constitutional monarchy represented the combination of monarchist and democratic governmental principles. The monarch, his closest advisers and the representatives of the administration, less of the political parties, played the central role. In the constitutional Germany, the naming of the highest offices during the reign of Wilhelm II. was mainly influenced by the representatives of the so called Liebenberg circle, informal group revolving around the monarch’s friend Eulenburg. The analysis of the correspondence between Eulenburg and the monarch and other politicians, as well as the analysis of messages from Austro-Hungarian diplomats, proves that Eulenburg greatly influenced the choosing of Germany’s highest officers in the years 1890-1900. It was possible due to his close friendship with the monarch. Instead of consulting with the representatives of political parties, he preferred his own – often impulsive – decisions or talks with Eulenburg. The study proved that the last German emperor was able to carry out his prerogatives and duties only limited and was not in the state of really rule over the personal politics. After Eulenburg’s departure from the court, no one (court member or politician) was able to take up such a personal and close friendship with the emperor. After eliminating the members of the Liebenberg circle, the spot for influencing the emperor was freed for court retinue and military elite.